Divadlo J.K. Tyla
Nástin vývoje plzeňského divadla (2/3)
Následující roky 1912 – 1945, jež jsou v plzeňských divadelních análech nazývané obdobím epigonství a konvence, představují hledání konkrétního uměleckého záměru a pozic divadla. Jistá nevyhraněnost a roztříštěnost ve směřování divadla a zaměření repertoáru mohla být způsobena častými změnami ve vedení divadla. Rámec spíše průměrných shakespearovských inscenací tohoto období překročilo Počepického nastudování Hamleta ve Sládkově překladu, které bylo v roce 1916 důstojným příspěvkem k oslavám tří set let od Shakespearova úmrtí. Úspěšně se zapsal do povědomí kritiky a diváků také Budilův Král Lear uvedený pohostinsky v roce 1921 v překladu Josefa Václava Sládka.
K výtvarnému oživení inscenací došlo v letech 1922 – 1924 zásluhou Josefa Skupy, jenž se scénicky podílel také na nastudování Macbetha (1923) a Snu noci svatojánské (1923).
Po druhé světové válce, kdy činohru vedl Jarmil Škrdlant (1945 – 1948), se také plzeňské divadelnictví muselo vyrovnat s novou situací a novými úkoly. Divadlo mělo být prostředníkem při vytváření občanské vzájemnosti a působit na široké vrstvy obyvatelstva. Atmosféra poválečné situace se zřejmě účelově odrazila v inscenaci Shakespearovy hry Veta za vetu (Measure for Measure, 22.ledna 1946, přeložil Josef Václav Sládek), která vzhledem k Hofbauerovu režijnímu pojetí postavy Angela (Josef Fišer), kritikou označeného za „předobraz novodobého vůdčíka“, mohla být nejen reakcí na dobu fašistické okupace, ale také předzvěstí nastupujícího období stalinizace.
Ke stabilizaci vývoje a pozic plzeňského divadla došlo pod vedením Zdeňka Hofbauera (1948 – 1953), jehož režijní a herecká metoda byla založena na prolínání psychologických a realistických prvků.
Tato metoda se projevila také v Hofbauerově inscenaci Macbetha (The Tragedy of Macbeth, 12. března 1949, překlad Otokar Fischer), jež se vyznačovala aktualizovaným pojetím uzurpátora a despoty, který nazírán prizmatem dnešní doby vytváří asociace s postavou Hitlera i Stalina. V Hofbauerově režijním a uměleckém ztvárnění se Macbeth proměnil v brutálního a zločinného dobyvatele, jehož cílem bylo získat moc za každou cenu. Ve svém nastudování Hofbauer zdůraznil především Macbethova vinu a zejména trest, který musel následovat.
Provedení měnové reformy v roce 1953 ukázalo protikladný vliv divadla na veřejnost. Reakci většiny plzeňských divadelních umělců na soudobou událost a demonstraci, která ji provázela, jakož i podnícení antidemonstrace předními herci lze označit přinejmenším za diskutabilní a poplatnou tehdejším společenským poměrům.
Při celkovém hodnocení Hofbauerova působení v plzeňském divadle je tedy třeba vzít v úvahu nejen Hofbauerův pozitivní přínos v oblasti herecké a režijní, ale na druhé straně také přílišnou konformitu a horlivost do jisté míry vynucenou ideovými požadavky padesátých let.
V další etapě plzeňského divadla (1953 – 1959) navázal Luboš Pistorius na požadavek kvalitního činoherního souboru a vyváženého hodnotného repertoáru, který uplatňoval již Vendelín Budil. Pistoriovy režijní záměry byly obohaceny o hledisko humanizmu, užité např. v inscenaci Shakespearova Othella (The Tragedy of Othello, the Moor of Venice, 5. května 1957, překlad Erik Saudek). Reflexí soudobých událostí mohla být inscenace Kupce benátského (The Merchant of Venice), která námětem a překladem Erika Saudka mohla v roce 1954 (15. května) nabízet srovnání Žida Šajloka a nedávného „židovského“ procesu s Rudolfem Slánským a jeho spolupracovníky.