Divadlo J.K. Tyla
Nástin vývoje plzeňského divadla (3/3)
Období po roce 1990 bylo příznačné hodnotným výběrem repertoáru a kvalitním nastudováním inscenací. Ze Shakespearových her byl uveden Othello (The Tragedy of Othello, the Moor of Venice, 18. února 1995, přeložil Alois Bejblík, režie Jan Burian), Večer tříkrálový (Twelfth Night or What You Will, 11. května 1997, přeložil Antonín Přidal, režie Ladislav Smoček) a Richard III. (The Tragedy of Richard III., 18. prosince 1999, přeložil Břetislav Hodek, režie Jan Burian). Všechna představení této doby spojovala vysoká úroveň uměleckého provedení.
Období uměleckého působení Jana Fišera (1963 – 1971) ovlivnily dvě významné události: v roce 1964 oslavilo plzeňské divadlo čtyři sta let od Shakespearova narození nastudováním baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie v choreografii Věry Untermüllerové a v roce 1965, v němž uplynulo sto let od založení prvního stálého českého divadla v Plzni, se dne 17.dubna konala premiéra Vety za vetu (Measure for Measure) v překladu Jaroslava Krause. V inscenaci nastudované na sugestivní scéně Vladimíra Hellera se režisér Oto Ševčík zaměřil na postavu Angela (Pavel Pípal), kterého pojal jako prototyp nečestného, věrolomného a úskočného člověka, jenž zasluhoval potrestat.
Zatímco první polovinu šedesátých let v plzeňském divadle charakterizovalo z hlediska rozvrstvení repertoáru četnější uvádění her anglicky píšících autorů, včetně shakespearovských inscenací, jejich závěr byl poznamenán prosazováním normalizačního programu. Vzpoura mladých milenců Romea a Julia (Romeo and Juliet, 7. dubna 1970, přeložil Josef Topol), jejich touha po samostatnosti a seberealizaci v Ševčíkově režii pravděpodobně reagovala právě na tyto tendence.
Oto Ševčík, šéf plzeňské činohry v letech 1971 – 1980 a 1982 – 1989, usiloval o vyváženou úroveň repertoáru a činoherního souboru. Ševčík–režisér zdůrazňoval lidskou stránku dramatické postavy. Othello, Hamlet, Coriolanus a král Lear mu byli především lidmi, kteří více či méně oplývali lidskými ctnostmi a podléhali slabostem. Vztahy mezi jednotlivými postavami nebyly vymezeny šablonovitě, ale naznačovaly možnost vzájemného ovlivňování. Jakoby režisér na základě přirozeného jednání nechal postavy na jevišti naplňovat vlastní osudy.
Událostí, která v roce 1989 bezprostředně zasáhla do chodu nejen plzeňského divadla, byla sametová revoluce, jež vyústila změnou ve vedení divadla a upřením pozornosti na jeho regionální působení.
Období po roce 1990 bylo příznačné hodnotným výběrem repertoáru a kvalitním nastudováním inscenací. Ze Shakespearových her byl uveden Othello (The Tragedy of Othello, the Moor of Venice, 18. února 1995, přeložil Alois Bejblík, režie Jan Burian), Večer tříkrálový (Twelfth Night or What You Will, 11. května 1997, přeložil Antonín Přidal, režie Ladislav Smoček) a Richard III. (The Tragedy of Richard III., 18. prosince 1999, přeložil Břetislav Hodek, režie Jan Burian). Všechna představení této doby spojovala vysoká úroveň uměleckého provedení.