Divadlo J.K. Tyla
Nástin vývoje plzeňského divadla (1/3)
Vývoj plzeňského divadla nebyl, zejména v počátcích, jednoduchý. Pro celistvý pohled na plzeňskou divadelní problematiku a celkový přehled shakespearovských inscenací je zahrnuto také pojednání o německém divadle v Plzni, které vzhledem ke geografické poloze města a politické situaci devatenáctého a počátku dvacátého století hrálo výraznou úlohu v kulturním životě a nepochybně ovlivňovalo divadlo české. Přidělení jediné divadelní budovy ve městě v roce 1868 divadlu českému paradoxně podpořilo snahy německé menšiny o vybudování vlastního divadla.
Zhodnocení vlivu německého divadla na české a zastoupení her anglo-amerických autorů v jeho repertoáru je obtížné, neboť informace, které se o založení a vývoji německého divadla v Plzni dochovaly, jsou velmi omezené. Převážná část majetku německého divadla, včetně písemných dokumentů, byla zničena po roce 1945. Předpoklad, že materiály plzeňského německého divadla nebo o německém divadle by mohly být alespoň částečně uloženy v Shakespeare-Bibliothek v Mnichově, se nepotvrdil. Jediným zdrojem informací o německém divadle v Plzni jsou německy psané divadelní almanachy uložené ve Státní vědecké knihovně v Plzni, které dokazují převahu německy píšících dramatiků v repertoáru německého divadla. V Theater-Journal z roku 1882 byla bez bližších údajů – pouze s datem 28. října – uvedena hra Rosenkranz und Güldenstern. Odpověď na dotaz ohledně autora a původu hry či případné souvislosti se Shakespearovou hrou Hamlet, kterou jsem obdržela dne 22. května 2002 od dr. Ingeborg Boltz ze Shakespeare-Bibliothek v Mnichově, byla negativní.
Vlastní ucelenou koncepci rozvoje získalo plzeňské Městské divadlo v letech 1902 – 1912 pod vedením Vendelína Budila, který na základě vlastních hereckých a režijních zkušeností vypracoval svoji metodu pojetí a uměleckého zpracování dramatické předlohy. Vycházel z důsledného napodobování detailů vnější skutečnosti a převážně realistického ztvárnění charakterů postav. Budilův režijní a herecký záměr spojoval romantické rysy, jimiž se v Budilově režii vyznačoval např. Othello (Miloš Nový) a „bohatýrský“ Macbeth (Vendelín Budil), s počínajícím herectvím psychologického realismu, které Budil aplikoval na postavách Hamleta (Miloš Nový) a krále Leara, jenž představuje Budilovu nejznámější divadelní úlohu.
Budilovo umělecké působení patří k nejvýznamnějším etapám ve vývoji plzeňského divadla.
Cenným a zatím jen částečně využitým pramenem je rozsáhlá a dosud nepublikovaná pozůstalost Vendelína Budila umístěná v Archivu města Plzně. Převážně rukopisná pozůstalost obsahuje seznamy her a česky hraných rolí z období Budilova hereckého a ředitelského působení, tj. od roku 1864 (ochotnické začátky), stručné charakteristiky herců a hereček, osobní korespondenci, přednášky, slavnostní projevy, kritiky divadelních představení (Budilem opsané nebo vystřižené a nalepené do Pamětní knihy), stručné citáty z oblíbených her např. z Mackbetha, pečlivě vedené účetní knihy, účty apod. Analýza těchto materiálů potvrdila domněnky, s nimiž jsem k rozboru Budilova ředitelského působení v Plzni přistupovala. Průzkum prokázal, že Budil dával přednost hrám Williama Shakespeara a že jeho nejoblíbenější rolí, kterou až do své smrti toužil ztvárnit také na jevišti Národního divadla v Praze, byl král Lear. Abecedně řazený seznam her také potvrdil uvedení inscenace Julia Caesara v Plzni v roce 1906/7, ačkoli tato tragédie není zahrnuta ani v soupisu činoherního repertoáru, ani v přehledu premiér uvedených v Plzni v letech 1865 – 1965 v monografii Sto let českého divadla v Plzni. Dochovaná pozůstalost dokazuje, že Vendelín Budil byl nesmírně pečlivý nejen při vlastní přípravě herecké a režijní, ale také zodpovědně přistupoval k organizační práci spojené s chodem divadla. Součástí archivních materiálů jsou rovněž hodnocení herců a hereček Budilova divadelního souboru vystihující silné i slabé stránky těchto divadelních umělců.